Adventní volání poezie – Petr Hruška

„Poezie má především vzrušovat. Jestliže vzrušuje, pak už je jedno, je-li srozumitelná nebo nesrozumitelná.“ je přesvědčen Petr Hruška, ostravský básník, vysokoškolský učitel a literární vědec, který letos byl vzácným hostem v pořadí již čtvrtého Adventního poetického setkání.

Petr Hruška, „sběratel zadržených chvil“, vydal doposud pět básnických sbírek (Obývací nepokoje – 1995, Měsíce – 1998, Vždycky se ty dveře zavíraly – 2002, Auta vjíždějí do lodí – 2007 a Darmata – 2012) a soubor Zelený svetr (2004).

Červenec /Měsíce/

Zelený svetr

po všech společných letech

zelený svetr

ne nekrápe

ani se nešeří

zvednu se

zezadu objemu

zelený svetr

Verše tohoto básníka, bytostně spjatého s poddolovaným městem Ostravou, jsou civilní, nenalezneme v nich – slovy Ivana Wernische – „lyrického čvaňhání“. Jazyk je oholen na kost. Před čtenářem vyvstávají všednodenní situace plné soukromých dramat. Kolem se zdvihá domácnost. Co rozčeří seprané volány domácího ticha?

Škrt /Darmata/

Chtěl jsem dokončit.

Chtěl jsem to všechno nějak mít,

nezůstat dlužen,

dobře uzavřít věci.

Projít to všechno znovu,

kde zůstaly chyby,

prázdná a neúplná místa,

křivdy.

Chtěl jsem to všechno nějak opravit,

doplnit, vysvětlit.

Kočka sála noc škvírou v okně.

Chtěl jsem se dostat do konce,

aby to mohlo dopadnout

a abych věděl jak.

Než jsem uviděl svou ženu,

jenom spící,

uvláčenou hádkami a doufáním

jednu ruku položenou na hrudi

jak bílý škrt.

Petr Hruška je také autorem monografie o básníku Karlu Šiktancovi, podílel se na řadě kolektivních vědeckých publikací a zapojil se i do projektu Jedna věta, v rámci kterého měl každý autor napsat každý den v roce jednu větu. Výsledkem je v Hruškově případě text plný pozoruhodných postřehů, text velmi osobní, jímavý, ale i vtipný.